Šimon Vlach – PMS O té supertajné podzemní nacistické továrně téměř ve středu Prahy nám řekl Jerome. A nejenže nám o ní řekl, ještě sám nabídl, že nás k ní dovede.
„Tou supertajnou podzemní továrnou protéká tajná podzemní řeka,“ poučil nás předem Jerome. „Nikdo neví, kde do ní vtéká, a dokonce ani kudy a kam z továrny vytéká. Přesto v ní voda plyne velice rychle a má takovou sílu, že je schopna člověku, který do ní vstoupí, podrazit nohy.“
„Pane jo, to je tedy pořádná tajná podzemní řeka,“ divili jsme se všichni nahlas.

„Je nejen pořádná, ale také nebezpečná,“ pokračoval temným hlasem Jerome. „Půl kilometru od vchodu se to v ní jen hemží zmutovanými obřímí krysami, které se patrně dodnes živí zbytky nacistických vojáků, co v továrně na konci války zahynuli.“
„Neuvěřitelné,“ zvolali jsme sborem. „Nemohou nás ty zmutované krysy zákeřně napadnout?“
„Z krys bych zas až tak velký strach neměl,“ pronesl Jerome ponuře,“dál v továrně se totiž skrývá cosi mnohem horšího, než je zmutovaná krysa živící se lidským masem, veliká jako králík.“
„A co může být ještě horšího, než krysa, kterou jsi právě tak věrně popsal?“, zeptala se zaraženě Leny.
Jerome se opatrně rozhlédl kolem sebe a výrazně ztišil hlas.
„Říká se,“ zašeptal, „že ve staré elektrické rozvodně se zjevuje duch dávno mrtvé ženy, vedoucí na vodítku dvoumetrového gaviála.“
Leknutím jsem málem omdlel.
„Skutečného gaviála?“ tázal jsem se zděšeně. „Toho s těmi strašlivými zuby a ocasem, jehož jediným úderem dokáže usmrtit dvouleté batole?“
„Zrovna takového,“ odtušil Jerome a nám přestalo být do smíchu.
Chvíli jsme mlčeli a přemítali, jakým způsobem takový sveřepý gaviál požírá svoji kořist.
„Třeba tu nemrtvou ženskou s tupým ještěrem nepotkáme,“ chlácholil nás Jerome, ale znělo to prázdně a krajně nevěrohodně.
„Nemůže být ta příhoda s zombicí a gaviálem jen pouhá bajka?“ snažil se dodat odvahu do našich srdcí Kaši.
Mlčeli jsme a mysleli na to, že bychom výlet do supertajné podzemní továrny s tajnou podzemní řekou plnou zmutovaných krys a dvoumetrových gaviálů klidně oželeli.
„Je tu ještě jedna věc,“ prolomil ticho Jerome.“Protože ta továrna je supertajná, musíme před vstupem konspirovat, abychom ji neprozradili všelijakým těm bunkrologům, hledačům pokladů a dalším existencím. Navrhuju proto, plížit se ke vchodu vždy po dvou a chovat se maximálně nenápadně, ať zbytečně nebudíme nežádoucí pozornost.“
A tak jsme se den poté plížili ve dvojicích po Rašínově nábřeží a budili tak u kolemjdoucích mnohem větší pozornost, než kdybychom šli normální lidskou chůzí. Měl jsem sto chutí se na plížení vykašlat, ale Přebral, který se plazil vedle mne tvrdil, že z hlediska maximálního utajení je způsob, kterým se pohybujeme, optimální.
„Vojáci v bojové akci se také plíží, rovněž šelma, stopující kořist si počíná zcela identicky,“ poučil mne.

Jiná tajná podzemní továrna s vycpaným kytaristou a ženou bez gaviála

Asi padesát metrů od železničního mostu jsme potkali pohybující se keř. Pohyboval se tak pomalu a nenápadně, že bychom se kolem něj s Přebralem klidně proplazili bez povšimnutí. Zrovna v tu chvíli se k němu však přitočil velký pes, a do jeho větví vykonal svoji potřebu. Keř proti všemu očekávání zareagoval tak, že začal lidským hlasem nepředstavitelným způsobem klít a my podle hlasu poznali, že se pod ním skrývá další člen naší dobrodružné výpravy – Surikata.
A tak jsme se nakonec všichni sešli na navigaci pod železničním mostem, kde už čekal Jerome a udatně popíjel pivo ze zelené lahve. Za ním přímo ve vyzdívce říčního koryta se černal veliký portál, tekla z něho voda a vanul studený vzduch.
„To je ten vchod do oné supertajné podzemní továrny?“ vydechl jsem nábožně, „Do továrny, v jejíž staré elektrické rozvodně se zjevuje duch dávno mrtvé ženy, vedoucí na vodítku dvoumetrového gaviála?“
„Právě do té“, potvrdil s ledovým klidem Jerome.
„Pane jo,“ pronesl jsem uznale a nakoukl dovnitř.
Kam jsem dohlédl, vedl dlouhý betonový tunel, na jehož dně se zrcadlila líně plynoucí vodní hladina.
„Fakt o tom nikdo neví?“ zeptal jsem se celý nadšený, že právě já budu přítomen tak významnému objevu.
„Pár lidí možná ano,“ řekl neurčitě Jerome, „ale opravdu jen pár. Každý si totiž myslí, že tenhle vlez je jen nějaký obyčejný kanál nebo potok a tak mu nevěnuje pozornost.“
Kolem prošlo několik německých turistů a se zájmem nahlíželi do portálu.
„Das is die alte sekret nacistische unterirdische fabrik“, řekl jeden a ostatní mu horlivě přitakávali. Další z Němců se tvářil, jako by chtěl do portálu vlézt, ale nakonec do něj jen plivl a skupinka odešla.
„Co říkal ten Němec?“ otázal jsem se ostatních, protože německy neumím ani slovo.
„Nic zvláštního. Že je hezké počasí,“ odtušil Jerome.“A měli bychom rychle vlézt dovnitř, než si nás tady někdo všimne.“
Pomyslil jsem si, že je to opravdu moudré rozhodnutí, protože zatímco jsme debatovali, shromáždila se kolem nás dobrá stovka čumilů. Někteří chtěli autogram od Surikaty, jiné prostě jen zajímalo, co budeme u té nevábné díry dělat.
„Nechcete náhodou lézt do té tajné nacistické továrny, když tak postáváte přímo před jejím vchodem?“ přihovořil se sešlý stařík s dlouhým plnovousem.“Slyšel jsem, že se tam zjevuje duch dávno mrtvé ženy, co táhne na vodítku obřího gaviála.“
„Radši půjdem,“ usoudil Jerome.

A poslední supertajná továrna s neskutečně tajemnými kamennými dveřmi do neznáma

A jak řekl, tak se stalo. Seskočili jsme z nevysoké zídky a vešli do portálu. Prvních padesát metrů ozařovalo denní světlo, pak jsme rozsvítili, co se dalo. Vstupní tunel, který měl původně betonový jen strop a stěny vyskládané v velkých maltou spojených kamenů se změnil v celobetonový monolit. Po zemi teklo asi deset centimetrů vody. Tunel mírným obloukem zahýbal doprava, což znemožňovalo jeho prosvícení do větší dálky.
„Nevrátíme se? Je to tu blbé a zhasíná mi světlo,“ pravil znechuceně Surikata, kterému se do tmy zjevně nechtělo.
„Po dvou stech metrech už bude ta továrna,“ chlácholil ho Jerome a mne napadlo, zda se Surikata ve skutečnosti nebojí strašlivého gaviála a zhasínající světlo není je pouhá výmluva.
Surikata se zasmušil, ale neodporoval.
Opatrně jsme postupovali vpřed. Tunel se na chvíli narovnal, pak zvolna zatočil doleva.
„Mně to vůbec jako supertajná válečná podzemní továrna nepřipadá,“ remcal Kaši, „řekl bych, že jde o obyčejný podzemní potok.“
„Však říkám od začátku, že je to kravina,“ přidal se se svým názorem Surikata.
„Jdem pryč,“ navrhovala Leny, „nic tady není.“
„Počkejte,“ volal do toho zoufale Jerome, „pojďme ještě kousek, aspoň k tomu místu, kde se zjevuje tajemný duch mrtvé ženy s gaviálem.“
„Ani náhodou,“ odsekl Surikata a obrátil se k odchodu.
A v tom se to stalo. Ze zatáčky problesklo mrtvolně zelené světlo a tváře mých kolegů v něm získaly sinalou neživou barvu.Pak, aniž bychom zaslechli šplouchání, vyšla zpoza ohybu žena v dlouhé sukni a na vodítku vlekla podivného dvoumetrového krokodýla.
„Žena s gaviálem,“ vydechl okouzleně Jerome. „Legenda nelhala, vidím ji na vlastní oči. A kráčí po vodní hladině, jako skutečný duch.“
„Tak padáme, ne?“ nechali se slyšet Surikata s Kašim,“jdeme pryč.“
„Neblázněte, chcete jít pryč zrovna teď, když se objevil ten gaviál a s ním nevysvětlitelné zjevení dávno mrtvé osobyť“ tázal se nevěřícně Jerome.
„Jasně, jdeme ven,“ potvrdil Surikata a spolu s Kašim a Leny vyrazili k východu, aniž by jim duch mrtvé ženy s gaviálem stál za jediný pohled.
„Ten gaviál otvírá hubu, koukněte na něj, to je přece zajímavé,“ snažil se ostatní zadržet Jerome. Mluvil však už jen k prázdnému tunelu. Znechuceně máchl rukou a vydal se za ostatními.

Surikata CM To, že jsme opustili tu neskutečně tajnou nacistickou továrnu nebylo způsobeno, jak by si někdo mohl mylně vykládat, strachem z gaviála, ale skutečností, že jsme spěchali na dobročinný koncert Popovického montanistického superklubu a navíc to zvíře, které vlekla na vodítku ta dávno mrtvá paní, nebyl ani zdaleka poměrně vzácný a exotický gaviál, nýbrž obyčejný tuctový krokodýl, jakých je všude hafo.
Mimo to jsme v jednom dole udatně objevili tajné dveře, o kterých nevíme, kam vedou, tak se nemůžeme zdržovat nějakou oživlou mrtvolou s krokodýlem.