Pažout, slavný montanista „Surikata včera tvrdil, že už brzy umře a že bychom si měli najít nového krále montanistů,“ pronesl Blovičák směrem k Pažoutovi, se kterým zarputile stoupal na nevysoký kopec s poetickým názvem Chlum. „říkal dokonce, že už s námi reději nebude nikam chodit, aby nezesnul na výpravě a my pak neměli problém s vysvětlováním, jak k tomu došlo.“
„Montanistce Rumové pralince minulý týden umřel potkan, to je hodně podobná situace,“ mínil Pažout.“Nebohý hlodavec prý prodělal neúspěšnou operaci nádoru a hned potom skonal.“

„Surikatu nemůžeš srovnávat s Pralininým potkanem,“ rozhořčil se Blovičák,“ Surikata je mnohem větší.“
„To je,“ souhlasil Pažout, „ale rozumu o moc víc nepobral.“
Blovičák otevřel ústa, aby se nepřítomného Surikaty zastal, ale protože ho nenapadl žádný argument, opět je beze slova zavřel.“
„Zapálím si. Kopec je vysoký a cíl naší cesty v nedohlednu,“ usoudil Pažout, shodil batoh s ramenou a pohodlně se rozvalil do mechu.
„Je na tebe hrozný pohled, Pažoute,“ okomentoval Kolegovu odpočinkovou pózu Blovičák.“To Surikata, ač čerstvý kandidát smrti, je jinačí pašák.“
„A jaký, prosím tě,“ dotazoval se Pažout, zatímco si zručně zapaloval cigaretu.
„Prostě jinačí,“ vysvětlil Blovičák. „Onehdá jsem s ním byl na Barbusu. Znáš to tam. Cesta zpátky k autu vede asi dvě stě metrů do smrtícího táhlého kopce. Šel jsem tam několikrát a každých padesát metrů jsem se musel zastavit a dát si cigaretu, aby mi nepuklo srdce.“
„No jéje,“ přitakal Pažout.“Já se tam zastavuju pořád.“
„Nu a Surikata se nezastavil ani jednou. Přímo do toho kopce běžel. Měl jsem co dělat, abych mu stačil. A když jsme doběhli k závoře, Surikata několikrát poskočil a vypadalo to, že vzlétne a zmizí za obzorem. Musel jsem ho chytit za botu, aby zůstal na zemi.“
„A zůstal na té zemi nebo se ti vyškubl a opravdu odletěl?“ projevil o kolegův osud špetku zájmu Pažout.
„Udržel jsem ho,“ pravil Blovičák. „Ale kdybych ho pustil, zamával by rukama a byl by pryč.“
Pažout mocně zabafal z cigarety, nasadil pohrdavý výraz a odmlčel se.
„Pažoute,“ nedal mu pokoj Blovičák,“nepůjdeme dál? Kouřit přece ledabyle dokážeš i za chůze.“
„A dej pokoj,“ zahudral Pažout, „to už není pro mne, lézt do nějakých pitomých kopců.“
„Ale na tom kopci je nádherná šachta a na jejím dně kilometry chodeb,“ nevzdával se Blovičák. „Když tady budeme sedět a kouřit, padne za chvíli tma a může nás sežrat strašlivý hnědý medvěd, který chodívá okolo.“
„Šmarjá,“ vyskočil Pažout, jako by již měl medvěda zakouslého v hrdle, „proč jsi to neřekl hned, že tu ta obluda obchází. Jak je k té šachtě daleko?“
„Asi pět set metrů,“ upřesnil Blovičák.
Pažout chvíli přemýšlel, zda není, než se plahočit takovou dálku, výhodnější nechat se velkým hnědým medvědem sežrat, pak však zvítězila jeho objevitelská vášeň, mávl rukou, zahodil nedokouřenou cigaretu a vyrazil za Blovičákem.
Na vrcholu kopce se rozkládalo rozsáhlé pinkoviště a několik větších hald.
„Tak kde je ta šachta?“ ozval se Pažout, shodil batoh do trávy a rozhlížel se okolo sebe jako léta nevenčený anglický setr.
„Šachta je támhle u té velké haldy,“ ukázal Blovičák rukou před sebe. „Teď už nám neuteče. Usedneme, posvačíme a poradíme se o dalším postupu práce.“
„Nemůže sem přijít ten veliký hnědý medvěd?“ strachoval se Pažout.
„Ne, až sem on nechodí,“ uklidnil ho Blovičák.
Oba přátelé usedli na padlý smrkový kmen, vytáhli skromné svačiny a počali se krmit.
„Tak co nás vlastně čeká,“ zeptal se po chvíli Pažout.“Když s námi není Surikata, který každou akci vždy dokonale připravil, připadám si jako podivné zmatené zvířátko zmítané nejistotou chvíli sem a tam a pak zase nějaký čas naopak tam a sem.“
„Akci jsem tentokrát místo Surikaty připravil já sám,“ prohlásil hrdě Blovičák a hruď se mu nadmula pýchou. Pažout na něho pohlédl s nelíčeným obdivem.
„Důlní dílo, do kterého dnes pronikneme, bylo uzavřeno koncem devatenáctého století,“ informoval Blovičák,“těžily se v něm polymetalické rudy v greisenovém tělese. Otvírala je šachta hluboká necelých čtyřicet metrů, která byla v padesátých letech minulého století vyčištěna a opatřena dřevěnou výstrojí. Ta je v relativně zachovalém stavu a my ji využijeme k sestupu i výstupu.“
„My dolu nepolezeme po laně?“ ujiš?oval se s úlevou v hlase Pažout.
„Žádné nemáme,“ přiznal Blovičák. „Všechna lana má u sebe Surikata a ten je schvalně zauzloval tak, aby nebyla k potřebě.“
„Mohli jsme je snadno rozuzlovat,“ mumlal Pažout.
„I když jsou zauzlována speciálním Surikatovým montanistickým uzlem s dvojitou kličkou?“ zeptal se Blovičák.
„Mhm, tak to asi ne,“ přiznal Pažout. „Surikatův montanistický uzel s dvojitou kličkou se dá leda tak přeřezat. Pamatuju, jak Surikata tímto způsobem upevnil lano ke staré borovici nad holýšovskou šachticí- a to lano je tam dodnes. Traduje se, že ten, kdo je uvolní, stane se příštím králem montanistů.“
„Nicméně my se dnes bez lana obejdeme,“ vrátil se k Blovičák k tématu.“Slezeme dolu po staré původní šachetní výstroji na náraziště na prvním patře a potom se rozběhnem do jeho chodeb jako honící psi.“
„Nebo jako policejní psi,“ navrhl Pažout. „Jako policejní psi, větřící čerstvou stopu.“
„Správně,“ uzavřel Blovičák. „A teď se zvednem a půjdem k šachtě.“

Po pěti minutách dorazila nerozlučná dvojice k několika betonovým panelům ležícím vedle výrazné borovicemi zarostlé haldy.
„Tak tohle je tak zvaná Andělská šachta,“ poučil Pažouta Blovičák. „Podhrabeme ty panely a slezeme dolu.“
„Nemohl bys je podhrabat sám?“ ošíval se Pažout nad vidinou několikahodinového hrabání,“já bych tu zatím seděl a hlídkoval.“
„Mohl, Pažoute,“ odvětil Blovičák. „Ony jsou dávno podhrabané, jen je ta díra zaházená kamením a zamaskovaná drny.“
„Tak to jsem rád,“ přiznal Pažout,“a proč se ta šachta vlastně jmenuje andělská?“
„říká se, že na prvním patře bylo vídáno zjevení anděla v bílém rouchu a když ho horníci spatřili, narazili zpravidla už druhý den na bohatou žílu,“ vysvětlil Blovičák.
„To je dost věrohodné,“ usoudil Pažout. „Tak hrabej a až to budeš mít hotovo, slezeme dolu.“
Když Blovičák obnažil otvor pod panelem, zavanul z něj mrazivý vlhký vzduch.
„Šachta má tři patra,“ pravil směrem k Pažoutovi. „Dvě spodní jsou zatopena, nejvyšší patro bylo odvodňováno dědičnou štolou. Ta je zapadlá, ale voda jí přesto někudy protéká. Na prvním patře bývá proto hladina tak akorát na broďáky. Polezu první a na prvním patře zastavím a počkám na tebe. Šachta má těžní i lezné oddělení, nemáš kam spadnout. Až slezeš ke mně, ukážu ti, kudy dál.“
S těmi slovy se Blovičák protáhl do otvoru pod podhrabaným panelem, nohama nahmatal žebřík a počal opatrně lézt dolu. Pažout prostrčil stejným otvorem hlavu a zaujatě kolegu pozoroval. Světlo na Blovičákově přilbě pomalu klesalo a osvěcovalo dlouhou řadu dřevěných žebříků vedoucích kamsi do temnot. Když se Pažoutovi zdálo, že Blovičák slezl alespoň kilometr hluboko, světélko se zastavilo z dola se ozvalo tlumené, ale mnohonásobnou ozvěnou znásobené zvolání „Můžeš dolu.“
Pažout se odhodlaně pokřižoval,zalezl pozpátku do otvoru, nastoupil na první žebřík a začal sestupovat. Zdálo se mu, že Blovičák je kdesi nesmírně hluboko. Ze stěn šachty kapala voda a denní světlo, pronikající z pod panelů s každým dalším slezeným žebříkem sláblo a sláblo. Bledá záře čelovky kreslila na stěnách fantasmagorické obrazce, ne nepodobné krvelačným bájným příšerám z dávných časů. Pažout v koutku svého chrabrého srdce pocítil osten strachu a automaticky pomyslel na maminku. Přesto se nevzdával a slézal jako mechanický stroj bez vlastní vůle stále hloub a hloub.
Konečně zbýval poslední žebřík.

„Pažoute,“ ozval se zdola Blovičák stojící ve štole,“je tu nějak hodně vody, broďáky nestačí. Mně sahá skoro po krk a je hnusně ledová. Ty jsi o dost menší, mohl by ses i utopit. Možná bychome se měli vrátit.“
„Ale coby, když už jsme tady,“ odsekl Pažout a začal sestupovat do vody. Smočila mu lýtka, přelila se mu přes okraj broďáků dovnitř a pak mu zašplouchala pod bradou.
„Sakra,“ stačil říct Pažout a pak se potopil celý. Na okamžik se vynořil, vyplivl vodu z úst a zablekotal:“Já tady nestačím. Neumím plavat. Vidím anděla.“
Pak opět klesl a voda se mu přelila přes ježatou hlavu.
„A do hajzlu,“ vykřikl Blovičák a rychle se prodíral vodou k místu, kde viděl Pažouta naposled.
Když po několika hodinách vylezl Blovičák s poloutopeným Pažoutem ze šachty zpět na denní světlo, už se stmívalo. Pažout byl bledý, až světle zelený a kdyby jej Blovičák nepodpíral, neudržel by se na nohou.
„Asi se ta odvodňovací štola přicpala, či co,“ mudroval Blovičák, „na tom prvním patře nikdy tolik vody nebylo.“
„Už jsem zažil mnohem horší věci,“ sípal Pažout, kterému poněkud otrnulo. „Já náhodou plavu jako vydra, ale něco mne tahlo dolu za nohy. Něco hrozného v té šachtě musí být. Nějaká lochnesska nebo alespoň přerostlá žába. Jinak bych vyplaval jako korkový špunt.“
Blovičák neodpovídal. V duchu vzpomínal, kterak topícího se Pažouta nahmatal pod kalnou vodní hladinou, jak ho vytáhl na první příčky žebříku jak mu pomohl vyzvrátit vypitou vodu a potom ho, zemdlelého, rval těch čtyřicet metrů šachtou nahoru. Blovičák pocítil nad sebou a svým skutkem hluboké uspokojení. Otočil se k Pažoutovi, aby mu řekl, že tak profesionálně by si nepočínal ani nepřítomný Surikata.
Ale Pažout ho předešel. „Byla to naprosto kretensky připravená akce,“ usoudil nahlas.“Se Surikatou by se nám to nikdy nestalo.“

Surikata, král montanistů Andělská šachta je typickým případem špatně připravené akce bez zkušeného vůdce. Mám-li hodnotit její průběh, velmi mne zaráží zcela neprofesionální přístup obou fundovaných montanistů, který mohl mít zcela fatální následky. Snad největší pochybení spatřuji v podcenění nebezpečí vyplývajícího z „velkého hnědého medvěda“. Pokd se takové zvíře pohybuje volně po lese a to ještě v blízkosti vyhlášené montanistické lokality, je naprosto odsouzeníhodné toto nebezpečí odbýt slovy: „…ne, on sem nechodí…“