Koman „Poblíž vsi Železná, v místě zvaném Zádušní rokle, objevil jsem nedávno strašlivou jámu vedoucí pod hrozivým sklonem kamsi do podzemí,“ pravil rozvážným hlasem Surikata. „Netvrdím, že jde o nějaké významné důlní veledílo – ostatně o dolování v této lokalitě neexistuje žádná dokumentace – přesto bychom z čiré nudy mohli tenhle neznámý objekt prozkoumat.
„Jak taková strašlivá jáma do podzemí vypadá?“ zajímal se Koman. „Je svislá či šikmá a hlubší, nežli dva metry?“
Pažouta taková vize zaskočila. Zasmušil se a přemýšlel. Představa, kterak je vtažen nezodpovědným Blovičákem do hloubení, v němž se řítí se kamsi dolu do nezměřitelných hlubin, jim hluboce otřásla a chvíli trvalo, než znovu nalezl ztracenou duševní rovnováhu. 

„Jáma má stejný sklon jako místní břidličné vrstvy, v kterých je ražena,“ upřesnil Surikata, „to jest od oka asi tak osmdesát stupňů. Jak je hluboká nevím. Hodil jsem sice dovnitř několik kamenů, ale výsledek tohoto pokusu byl krajně nejednoznačný – některé dolu padaly kratší dobu, jiné zas podstatně déle, jako kdyby v jámě byla nějaká překážka o kterou se několik kamenů zastavilo a ostatní ji úspěšně překonaly. Hloubku jámy k oné zatím neznámé překážce si troufám odhadnout na dvacet až třicet metrů.“
„Co se v takové jámě mohlo těžit?,“ nadhodila otázku Smrtonoš.
„Jednoznačně železo,“ odvětil Surikata. „Pomineme-li sugestivní název nedaleké vesnice, je obecně známo, že v tohle kraji se nic než železo nikdy nedolovalo. Výjimku tvoří pouze vápenec na nedalekém vrchu Vápenná a ohnivzdorné černé uhlí, těžené ještě během druhé světové války několika šachtami na kopci Lísek za řekou.“
„A co místní občané? Nevědí ti staří lišáci o tom místě něco bližšího?“ vyzvídal Koman. „Divil bych se, kdyby to místo nebylo oblíbenou lokací jejich dětských her.“
„Mluvil jsem se dvěma starousedlíky,“ pravil Surikata. „Nejprve s tajemným mužem v zelené oděvu, kterého jsem odhadl na hajného. Ten uvedl, že ta díra je tam od nepaměti a věří, že v ní bydlí čert. Před lety ji údajně uzavírala mříž, která ale dávno zmizela a čert může proto snadno vylézt a nezvaného návštěvníka rozsápat. Druhý člověk, s kterým jsem na toto téma hovořil, má nedaleko chatu. Ani ten o jámě nedokázal říci nic bližšího, zato pamatoval sestřelení průzkuné štoly Theresie v nedalekém Hýskově v době,kdy zavládly obavy, aby dovnitř nelezly rozjívené děti. Pro získání podrobnějších informací tak bude nezbytné jámu navštívit a zebrubně prozkoumat.“

V poměrně mrazivém sobotním jitru se poblíž Zádušní rokle zjevily tři sveřepé postavy. Sestoupily příkrou strání k bublajícmu potůčku, udatně jej přebrodily, vystoupaly srdnatě několik desítek metrů do protější stráně a zastavily se odvážně před nenápadným skalním útesem.
„Tak tady to je,“ řekl Surikata a ukázal rukou na nevelký otvor pod útesem.
Koman se přiblížil k otvoru a zvědavě nakoukl dovnitř. „Slušná díra,“ pravil, „kolik asi na dně leží zapomenutých mrtvol?“
„Vhoď dolu kámen,“ navrhl Surikata, „budeme naslouchat jeho rachocení a získáme tak povšechnou (byť ne zcela konkrétní) představu, jaké prostory taková úděsná jáma skrývá.“
Smrtonoš zdvihla veliký kámen, podala jej Komanovi aby jej vrhl do díry. Kámen nabíral rychlost a s temným duněním se řítil kamsi pod útes. Ozvalo se několik větších nárazů znásobených ozvěnou, pak dutá rána a bylo ticho.
„Nepojedeme radši domů?“ ozval se zaraženě Surikata.“Není ta jáma příliš hrozivá? Nemohl ten kámen probudit čerta, co dole bydlí?“
„Třeba tam žádný čert není,“ mínil Koman ale příliš přesvědčivě to neznělo.
„Pažout s Blovičákem by si dolu ani netroufli hodit ten kámen,“ soudila
Smrtonoš, „pukla by jim srdce hrůzou už kilometr odtud.“
„Pištěli by hrůzou, až by i ten čert utekl,“ přisadil si Surikata.
„Rozhodně by to nebyla akce pro ně,“ uzavřel problém Koman. „Sestup do téhle jámy vyžaduje odvahu v míře, jakou má na tomto zmateném světě opravdu málokdo.“
„Je docela možné, že takovou odvahu máme jen my tři,“ pronesl zálibně Surikata. „Nevrátíme se raději domů? Je to tu blbé. K tomu ten čert…“
„No, mohli bychom jít domů,“ soudil Koman, nahlížeje opatrně do jámy. „Když už tam náhodou nebude ten čert, je zde vysoká pravděpodobnost výskytu smrtelného procenta oxidu uhličitého.“
„Oxid uhličitý zahubí sebeodvážnějšího lezce jako nic, pojedeme jinam,“ rozhodl Surikata.
„Ale kam?“ chtěla vědět Smrtonoš.
„To je pravda, “ mumlal zaraženě Surikata, „tady v okolí nic jiného není.“
„Tak uvážeme lana, kousek slezeme a uvidíme,“ navrhl Koman.
„Uvidime leda toho čerta,“ remcal Surikata, kterému se do sachty zjevně nechtělo. „Viděl jsem v jedné pohádkové knížce, že čert může mít v ruce pořádně ostré vidle a co pak?“
Koman bezeslova vyndal z batohu lano a zručně je uvázal ke stromu. „Udělal jsem beznapě?ovýuzel a pojistil ho auty,“ dodal pyšně.“
„Vzpomínám jak se jednou Pažout s Blovičákem snažili připevnit lano k borovici,“ rozpomenul se Surikata. „Nevěděli si pořád rady, nakonec Blovičák několikrát provaz kol kmene ledabyle obtočil a Pažout jeho konec zatížil velikým kamenem.“
„A lezli po něm?“ zajímala se o osud kolegů Smrtonoš.
„Nelezli,“ objasnil Surikata. „Oni se jen učili uzlování.“
„Tak, lano je uvázané, můžem lézt dolu,“ prohlásil Koman.“Myslím, že prvý by měl slézt Surikata a nějakým způsobem zapudit případného čerta. Následovat jej budu já a pokud dole nezahyneme, poslední za námi sestoupí Smrtonoš.“
„Polezeme raději dva současně,“ odmítl návrh Surikata, kterému se vize, kterak stojí kdesi v temnotách sám proti bůhvíjak strašlivému čertu ani trochu nelíbila. „Lan máme dost. Každý si vezmeme jedno a navíc natáhneme dolu ještě třetí provaz na přijištění shuntem.“
Lana byla dplněna, odvážlivci se vystrojili, Surikata se připjal ke svému lanu, znalecky nasadil shunta a chvíli udatně pózoval před vstupním otvorem. Když shledal, že jej nikdo nefotí, nechápavě zakroutil hlavou, zasmušil se, a slezl asi pět metrů hluboko do jámy, kde se zastavil a zajistil.

„Je tam čert?“ ptala se shora Smrtonoš.
„Nevím, nic nevidím,“ odvětil roztřeseným hlasem Surikata.“Zapomněl jsem nahoře vyvíječ ke karbidce.“
„Za okamžik ti jej přinesu,“ chlácholil Surikatu Koman.
„Nepojedeme raději domů?“ nejevil valné radosti Surikata. „Je tady tma, stěny jsou hnusně kluzké a zdá se mi, že zdola slyším šeptat temné hlasy, vyprávějící o hrobech, tlejícím listí, zmaru, zapomnění a věčné nicotě.“
Koman slezl vedle Surikaty, podal mu vyvíječ a posvítil ruční svítilnou pod sebe.
„Jáma je kousek pod námi nějaká uskočená, má mnohem menší profil
není vidět na dno,“ volal nahoru na Smrtonoše.
„Tam má asi ten čert svůj nečistý brloh,“ mínila Smrtonoš. Surikata se se zjevnou nechutí odjistil a slezl o dalších pět metrů dolu.
„Odtud je ta díra kolmá,“ hlásil. „Asi patnáct metrů pod námi spatřuji dno a na něm nějakou štolu nebo co to je. čerta zatím nevidím, je možné, že je ukryt kdesi v té štole, ví o nás a připravuje se k zničujícímu útoku.“
Koman zatím slanil vedle Surikaty.
„Není tu plyn?“ napadlo ho.
„Nevím, odsekl Surikata,“zapomněl jsem nahoře detektor.“
„A co budeme dělat? Vrátíme se?“
Surikata chvíli mlčky hodnotil situaci, zíral pátravě dolu a hned zas nahoru. „Otestujeme plyn zapalovačem,“ rozhodl nakonec a začal slaňovat zbytek jámy. Koman se se zájmem díval, kterak se plamének zapalovače mihotá, vzdaluje a zmenšuje, ale přes to nezhasíná.
„Jsem na dně,“ volal zespoda Surikata, Zavolej na Smrtonoše, a? sleze k tobě po bílém laně, je volné.
„Co tam je,“ chtěl vědět Koman. „Vidím úpadní štolu,“ popisoval Surikata. „Leč vpředu končí asi po dvou metrech čelbou, na druhé straně zatáčí kamsi za roh. Než slezete, půjdu se tam podívat.“
O deset munut později stanuli Koman a Smrtonoš chrabře ve štole pod jámou. Surikata, který se mezitím vrátil z průzkumu chodby vyhlíželi nespokojeně a zklamaně.
„Štola je asi třicet metrů dlouhá a končí závalem. řekl bych, že je to zasypané původní ústí ven někde u potoka. Přibližně v polovině je odbočka doleva. Vede do vytěžené zcela zřícené komory. Asi ji na útěku před námi shodil ten čert.“
„Asi to nebyl mimořádně významný důl,“ usoudila Smrtonoš. „Na Geofondu o něm ostatně není ani zmínka.“
„Vypadá to že kdysi v polovině devatenáctého století zde těžili limonit v té zavalené komoře,“ zvažoval Surikata. „Proč je tu ale ten třicetimetrový komín nahoru, moc nechápu. Snad kvůli větrání.
To, že je v horní části ražen v mnohem větším profilu, bych vysvětlil tím, že se jej v padesátých letech v rámci průzkumu starých děl snažil někdo vyčistit. Tu horní část přestřílel, rozšířil a pak to z nějakých nejasných důvodů vzdal. Vzhledem k tomu, že o téhle oblasti není žádný záznam, už se pravdu nedovíme.“
„Teď je ten komín dobrý už jen k tomu, aby sem shora padalo listí,“ uzavřel Surikatův monolog Koman. „Listí, jako pozdrav života z horního světa sem do podsvětí.“
„Jenže nemá koho pozdravovat, i ten čert odtud dávno utekl. Copak akčního asi dělají Blovičák s Pažoutem?“ změnila náhle téma hovoru Smrtonoš.
„Co by dělali, Stojí někde před vchodem do podzemí a třesou se tam bez nás hrůzou jak sulc,“ poznamenal Surikata. „Jdem pryč, lezu první.“

Smrtonoš, emeritní člen PMS Bezprostředně po výpravě do jámy s čertem opustila naše řady nadějná Smrtonoš. Výpravy se jí zdály málo akční, kolegové zrádní a nedůvěryhodní, podzemní svět málo barevný. ďábel v jámě jí byl jen pro smích.
čert ve své jámě nadále pokojně odpočívá v Zádušní rokli. Jak bylo dodatčně zjištěno, jde vskutku o starou nevýznamnou těžbu ukončenou v roce 1892 a částečně prozkoumanou a přefáranou kolem roku 1955.