Shadow, externista PMS „Co když zajdeme o weekendu do strašické štoly?“ navrhl Blovičákovi Pažout. „Proběhneme se tam a zpátky, shodíme nějaký menší zával a prozkoumáme to zdánlivě bezedné hloubení na konci hlavního překopu.“
„Není to pro nás příliš akční?“ strachoval se Blovičák. „Mohu mimoděk udělat nějaký neopatrný pohyb a do toho hloubení se nedopatřením zřítít. Může se stát, že Tě nechtěně uchopím za ruku a strhnu tě dolu s sebou.“

Pažouta taková vize zaskočila. Zasmušil se a přemýšlel. Představa, kterak je vtažen nezodpovědným Blovičákem do hloubení, v němž se řítí se kamsi dolu do nezměřitelných hlubin, jim hluboce otřásla a chvíli trvalo, než znovu nalezl ztracenou duševní rovnováhu.
„Musíme být akční,“ prohlásil. „Třeba jako Surikata. Když jsme šli posledně do zaječovské štoly, udělal, sotva vystoupil z auta, hned na silnici stojku a několik přemetů.“
„Proč to dělal?“ nechápal Blovičák.
„Aby ukázal, jak je akční,“ vysvětlil Pažout.
„To je blbec,“ mínil Blovičák.
„Proč blbec?“ zajímalo Pažouta.
Blovičák kráčel chvíli mlčky, zarputile přitom kopal do malých kaménků na cestě. „Přemety a stojky cestou k dolu normální montanista nedělá,“ zdůvodnil Pažoutovi svoji tezi.
„Surikata ale nedělal jen přemety a stojky,“ poračoval s nelíčeným obdivem v líčení Surikatovy exhibice Pažout,“před vchodem si lehl do bláta a ohromil nás nejprve dlouhou sérií kliků, pak dřepů a to všechno zakončil několika výskoky s hlasitým tlesknutím.“

„A to ti snad přijde obdivuhodné?“ zaškaredil se na kolegu Blovičák. „Já mám pocit, že Surikata ze sebe poslední dobou dělá většího idiota, než je a kdo ho vidí spolu s námi, nabývá vcelku oprávněně názoru, že jsme stejní pitomci, jako on.“
„Myslíš?“ zamyslil se Pažout a potlačil touhu předvést Blovičákovi dvacet kliků a tři předměty.
„jsem si tím naprosto jist,“ potvrdil Blovičák.
„Za deset minut budeme u štoly,“ změnil téma hovoru Pažout, „měli bychom se začít psychicky připravovat na její průzkum.“
„Hlavně před ní nezačni dělat kliky, dřepy a výskoky s tlesknutím,“ projevil své obavy Blovičák.
Vchod do strašické štoly byla nízká bahnitá díra. Zatímco do ní Blovičák opatrně nahlížel, Pažout zatím vedle něj klusal na místě, chtěje být akční jak Surikata.
„Kdo vleze dovnitř první?“ uvažoval nahlas Blovičák, dívaje se na klusajícího Pažouta s krajní nevolí.
„Lez ty,“ navrhl Pažout, přestal klusat, snožmo poskočil a tleskl.
„Může se tam vyskytovat kysličník uhličitý a přivodit nám rychlou nechtěnou smrt,“ zakňoural Blovičák. „Máme jen jeden dýchací přístroj a ještě pochybné kvality.“
„Tobě vadí kysličník uhličitý?“ podivil se Pažout. „Mimo toho, že v něm nehoří cigareta, je zcela neškodný.“
„Zcela neškodný, zcela neškodný,“ opakoval rozhořčeně Blovičák. „Každé malé dítě ví, že kysličník uhličitý se nedá dýchat a osoba, která se v něm nedopatřením pohybuje, zpravidla zahyne.“
„A to ti namluvil kdo?“ opáčil Pažout. „Proč by se kysličník uhličitý nedal dýchat?“

„Protože jeho molekulu navázanou na hemoglobin nedokáže tělo zpracovat,“ vysvětloval Blovičák, „a buňky, ke kterým se v konečném důsledku kvůli kysličníku uhličitému nedostane kyslík, hynou.“
„To je nesmysl,“ odsekl PAžout.“Jaký plyn potřebuješ dýchat?“
„Přece kyslík,“ odvětil zoufale Blovičák, „takové věci se učí už na prvním stupni základní školy.“
„Dobrá, potřebuješ dýchat kyslík,“ souhlasil PAžout. „A teď opakuj po mně: kysličník uhličitý.“
„Kysličník uhličitý, kysličník uhličitý,“ opakoval nechápavě Blovičák.
„Ještě jednou a víc nahlas,“ velel neoblomně Pažout.
„Kysličník uhličitý, kysličník uhličitý,“ mumlal Blovičák, „zajímalo by mne, k čemu je to dobré.“
„Ty v tom neslyšíš slovo kyslík?“ divil se bezelstně Pažout.
„Samozřejmě, že slyším,“ přiznal Blovičák,“ a co je na tom divného? Kysličník uhličitý je přece sloučenina dvou atomů kyslíku s jedním atomem uhlíku. O tom snad nevedeme spor.“
„Uznáváš tedy, že v tom tvém nedýchatelném kysličníku uhličitém určité, nezanedbatelné procento kyslíku je?“ útočil Pažout.
„Jistě, kyslíku je v molekule kysličníku uhličitého asi devadesát hmotnostních procent,“ doznal Blovičák, nechápaje, kam PAžout míři.
„Aspoň v tom se shodneme,“ pravil spokojeně Pažout.“A teď ti něco poradím.“
„Co?“ těšil se Blovičák.
„Vdechneš molekulu kysličníku uhličítého, překousneš jí, kyslík si pustíš dále do plic a nepotřebnou molekulu uhlíku vyplivneš.“
„Jak překousnu molekulu?“ nechápal Blovičák,“čím ji překousnu?“
„Předníma zubama,“ poradil nezištně Pažout, nechápaje, proč je takový triviální postup pro jeho kolegu záhadou.
„Proč tu molekulu nepřekousneš sám?“ zeptal se zlomyslne Blovičák.
„Protože nemám přední spodní zuby,“ odsekl Pažout.
„Aha, takže ty si vezmeš dýchací přístroj a já budu kousat molekuly,“ došlo Blovičákovi.
„To to trvalo,“ ulevil si Pažout. “ V podstatě je to tak, že nemůžeš dýchat bezkyslíkaté plyny jako jsou sirovodík, metan nebo čpavek. Nicméně jakoukoliv sloučeninu, která kyslík obsahuje, můžeš dýchati bez obav. Jde jen o to, pořádně ji rozkousat.“
„Podle tvé zvrácené logiky bych mohl dýchat i křemen, když je to kysličník,“ zakroutil nevěřícně hlavou Blovičák.
„Samozřejmě, ale musel bys ho svými zuby pořádně rozmělnit,“ uzavřel problém Pažout. „Lez první a pořádně kousej.“
Blovičák poklekl, strčil hlavu do portálu a několikrát naprázdnou skousl zuby.

Surikata CM V zájmu objektivity je nutno podotknouti, že Blovičák, řídící se Pažoutovou radou průzkum kysličníkem uhličitým zamořené štoly málem nepřežil. Zpočátku kousal molekuly udatně. Jeho silné zuby drtily chemické vazby, kyslík mu proudil do plic a z úst vycházel čistý uhlík v podobě sazí. Jak ale minuty ubíhaly, žvýkací svaly ochabovaly a do plic začaly proudit i molekuly kysličníku uhličitého, které rozkousnutí unikly. Blovičákovo vědomí se počalo zatemňovat, zuby cvakaly už jen mimoděk, montanistův duch se zvolna propadal do nicoty.
Jen rychlý a pohotový Pažoutův zákrok vrátil neš?astníka zpět k životu.