Pažout, slavný montanista Pažout vypravuje: Tři dny před Štědrým dnem jsem potkal v Plzni Petra Vlacha, známého pod přezdívkou Blovičák. Motal se po chodníku jako opilý a oči mu zářily nadšením, až se za ním kolemjdoucí chodci otáčeli.
„Volal mi odvážný Kaši a navrhl, abychom se s ním třiadvacátého prosince vypravili do jílovcového dolu svatý Volfgang, “ svěřil se mi Petr. „Důl je to starý, poměrně zachovalý a hlavně rozsáhlý. Pažoute, já se tam tak těším,“ dodal a několikrát radostně poskočil.
„Jílovcový důl bude nějaká pitomost,“ namítl jsem. „Určitě je vyražen v hlíně a když do něj vlezem, jako na potvoru se zavalí a my na sebe budeme za závalem bezmocně čumět jako těhotné lasice.“

„Ó kdepak,“ oponoval Blovičák,“ důl svatý Volfgang není vůbec vyhrabán v hlíně, ale naopak vyražen v krásném pevném žlutém nadložním pískovci, příjemném na pohled i na dotek.“
„Myslíš?“ váhal jsem.“Je zima, sníh, náledí, což činí sestu nepohodlnou a nebojím se říci obtížnou. Navíc, pokud je ten důl tak úžasný, jak líčíš, je docela možné, že bude uzamčen a my budeme jako pitomci stát před mříží a litovat že jsme nezůstali doma.“
„Odvážný Kaši vchod ověřoval minulý týden a žádnou mříž v něm nepozoroval,“ vysvětlova Blovičák. „říkal pouze, že pár metrů za vchodem je jakýsi nepříjemný zával z velkých balvanů, které vypadly ze stropu, nicméně tvrdil, že při zvýšené opatrnosti se jím bude možno protáhnout.“
„Vezmeme s sebou slavného Surikatu?“ napadla mne zásadní otázka, „mohl by tím závalem prolézt jako první.“
„Proč Surikatu?“ tvářil se neochotně Blovičák, „ještě tam někde umře sešlostí věkem a my to budeme muset vysvětlovat vyšetřujícím orgánům a dostaneme se zbytečně do maléru. Kudrnáč i Hluchoněmec mi upřímně a nezištně radili, a? toho pitomce nikam neberem.“
„No nevím,“ projevil jsem určité rozpaky,“já myslím, že bychom Surikatu s sebou vzít měli. Bude nám dodávat odvahu a naše v podstatě amatérská výprava získá jeho přítomností punc profesionality.“
Blovičák rozhořčením zbrunátněl.
„Nemyslím, že bychom potřebovali dodávat odvahu zrovna od Surikaty,“ zvolal nahlas, „Kurnáč a Hluchoněmec vydali jednoznačné pokyny – Surikatu nebrat, se Surikatou se nestýkat, Surikatu izolovat.“
„Kudrnáč a Hluchoněmec jsou mi ukradení, sami se bojí vlézt kamkoliv, kde s nimi nejde odborný průvodce,“ opáčil jsem. „Surikatovi účast na výpravě nabídnu a přidá-li se k nám, budu jen rád, že jedeme s takovým chrabroněm.“
„Nu, jak myslíš,“ pronesl odměřeně Blovičák. „Až se Kudrnáč s Hluchoněmcem rozčílí, řeknu jim zcela otevřeně, že to byl tvůj nejapný nápad.“

Hned druhý den jsme se všichni i se Surikatou sešli u odvážného Kašiho v Suchdole. Surikata vypadal statečně jako vždy, a v jeho sveřepé tváři se nejevil sebemenší stín bázně. Blovičák z radosti, že se jede na výpravu, metal na chodníku před Kašiho domem kozelce, jako kdyby přišel o rozum.
Cesta k jílovcovému dolu byla dlouhá a úmorná. Náledí, sníh, nehody po cestě. Surikata vyplazoval jazyk na ostatní automobilisty a Blovičák na ně dělal paroháče. Pak jsme sjeli ze silnice, pokračovali po zasněžené polní cestě a nakonec po jakési louce, až jsme dojeli k řídkému lesu. Převlékli jsme se a snadno zdolali zbývajících sto metrů k portálu dolu. Byl to asi metr hluboký propad pod starým nevysokým stromem, na jehož dně se černal nízký vchod do podzemí.
„Vidíte ty stopy?“ zeptal se Kaši.
„Jaké stopy?“ divil se Blovičák.
„Ty zvířecí, co vedou do dolu,“ upřesnil Kaši. „Podle mě vypadají lako liščí.“
„Také mohou patřit hrochovi,“ soudil Surikata, zkoumaje nebezpečné šlápoty ve sněhové pokrývce. „Nechtěl bych se s ním vevnitř setkat. Kdo půjde první?“
„Já bych šel,“ nabídl jsem se, „ale ten hroch mne trochu zaskočil.“
„Hroch je blbost,“ řekl Blovičák,“ Vždyť by se dovnitř nevešel. Viděl bych to spíš na lišku.“
„Klečet tváří v tvář zmatené lišce také není nic, o co bych extra stál,“ doznal Kaši nahlížeje opatrně do vchodu.
„Nepojedeme raději domů?“ ozval se do toho Surikata.
Pomyslel jsem na rozzuřenou lišku, na rozběsněného hrocha a pak na teplo a bezpečí domova. Chystal jsem se Surikatův návrh podpořit, když vtom Kaši nečekaně zalezl dovnitř a zvolal, že až k závalu je cesta volná a po lišce ani hrochovi není ve štole ani památky. S krajní nevolí jsem jej následoval a hned za mnou zalezli do vchodu i Surikata a Blovičák. Ocitli jsme se v poměrně nízké pískovcové chodbě, která byla přibližně po patnácti metrech přerušena odporným závalem z velkých kamenných bloků, co se bůh ví proč, vysypaly ze stropu. Mezi značně nestabilním stropem a vypadlými kameny zela nehezky vypadající díra, kterou by se při troše opatrnosti snad dalo proplazit dále za zával.
„Tam nikdy neprolezu a Pažout s Blovičákem nepochybně také ne,“ nechal se slyšet Surikata, který zjevně propadl malomyslnosti.
„Není to tak zlé,“ chlácholil kolegu Kaši. „Pokud přímo za závalem nečíhá krvežíznivá liška či hladový hroch a jestli se nezřítí při jeho prolézání strop, mohli by při troše štěstí alespoň někteří z nás průzkum dalších prostor dolu přežít.“
„Liška tam určitě čeká,“ přisadil jsem si, „cítím až sem její příšerný pach.“
Kaši, který se už už opatrně soukal do otvoru, couvl a zůstal nerozhodně stát před závalem.
„Lez, žádná liška tam není, Pažout kecá,“ naváděl Blovičák. „Není tam ani liška ani hroch.“
Uklidněný Kaši se opět počal sunout do průlezu, když Surikata pravil: „Ty kameny ve stropě se věru ohavně kývou. Sázím sto ku jedné, že Kašiho rozmáčknou jak neduživého švába.“
Kaši se rychle vrátil před zával. „Nechce jít první někdo jiný?“ tázal se nesměle.
Nikdo se nehlásil. Chtě nechtě zelezl Kaši opět do závalu a po chvíli zmizel kolegům z očí. „Žádná liška zde není a ani hrocha nevidím,“ hlásil z druhé strany.
„Teď lez ty, Pažoute,“ vyzval mne Surikata, „až budeš na druhé straně, podám ti batoh.“
Nacpal jsem se do úzkého otvoru v závalu a opatrně se sunul dopředu.čekal jsem, že mne Surikata nebo Blovičík žertovně potahnou zpět za nohu nebo mne vesele kopnou do zadku, ale nestalo se nic a najednou jsem byl na druhé straně. Surikata za mnou prostrčil můj batoh, který jsem si ihned navlékl na záda a cítil se opět jako drsný montanista. Z poza závalu jsem slyšel dohadování, kdo poleze nyní a kdo poslední. Blovičákovi se do závalu nechtělo a Surikata mu spílal zbabělců a hrozil, že na další výpravu Blovičák nebude připuštěn. Hovořil o závalu jako o dětské prolézačce a projevil názor, že by jím bez problémů prolezl i Hluchoněmec s Kudrnáčem na zádech. Nakonec Blovičáka přesvědčil. V otvoru se objevilo světlo, pak modrá přilba a nakonec celý Blovičák. Protáhl se pod rozpraskaným stropem, otočil se a natáhl dozadu ruku pro batoh, který mu Surikata podával. „Tak polez,“ zvolal na něho.
„Já nepolezu,“ ozval se z druhé strany Surikata. „Průlez je úzký, strop nestabilní. Zůstanu tady a budu takticky střežit zával.“
„Nekecej a lez za námi, jinak všude rozhlásím, že jsi zbabělec,“ zuřil Blovičák.
„To ti nikdo neuvěří,“ odsekl klidně Surikata a ani se nehnul.
„Mne jsi napadal, že jsem srab, když nechci lézt do závalu a co jsi pak ty?“ nedal se Blovičák.
„Král montanistů a největší hrdina, jakého zem kdy nosila,“ prohlásil nevzrušeně Surikata.
Blovičák si několikrát odplivl a mezi zuby procedil pár opravdu drsných nadávek. Pak jsme začali postupovat dále do dolu. Ručně tesaná chodba počala mírně klesat a po sto metrech se objevila jakási větší prostora.
„Těžní komora,“ zajásal Blovičák, „tady v potu tváře dobývali horníci místní pověstný jílovec, tady prožívali své první lásky, noci plné divokých vášní i hluboká citová zklamání.“
A byla to opravdu těžní komora, milý čtenáři? Šlo skutečně o místo, kde se staří horníci oddávali bezuzdným sexuálním orgiím za mihotavého svitu svých olejových kahanů? Co myslíš?
Ani náhodou. Nebyla to komora. To se jen z levé stěny vysypalo něco nesoudržného materiálu a vznikla tam tak nevýrazná dutina, do které se stěží vešly naše batohy, které jsme se tam rohodli zanechat.
Chodba dále mírně klesala a my neohroženě postupovali kupředu.
„Toho Surikatu jsme vůbec neměli brát s sebou,“ vrátil se k svému oblíbenému tématu Blovičák.“Dalo se čekat, že ho zastaví první překážka. Kudrnáč s Hluchoněmcem mne před ním varovali. Kdo mi teď posvítí, až budu chtít zachytit na svůj nový fotoaparát krásy tohoto starého díla?“
Neodpovídali jsme a mlčky kráčeli chodbou. Ta přestala klesat a objevila se strmě padající odbočka do leva.
„To je pověstná slepá úklonná jáma,“ vysvětlil Kaši. Je plná kysličníku uhličitého a nikdo nemá ponětí, kam vede.“
Opatrně jsem do jámy posvítil. Válela se v ní bílá mlha v které se ztrácely trosky rozpadlých dřevěných žebříků.
„Nezkusíte do ní někdo slézt?“ zeptal se sugestivně Blovičák.
Nahmatal jsem vedle sebe větší kámen a hodil jej udatně dolu. Kámen padal asi dvě vteříny, pak se ozval dutý náraz a bylo ticho.
„Spadl do písku,“ usoudil jsem, „žádná voda, žádné bláto.“
„Třeba jsou dole obrovské prostory, velké jak podzemní lybyrint královny Moab,“ pravil zasněně Blovičák, kterého jáma zjevně přitahovala. „Třeba je tam zapomenuté skladiště tajných německých zbraní, čekajících na své novodobé objevitele. Může být, že se dole skrývá celá letka nacistických parních bombardérů.“
„Co máte pořád s těmi parními bombardéry?“ zeptal se Kaši, „jak jste na tu pitomost přišli?“
„To není pitomost,“ řekl jsem. „Sám Surikata o parním bombardéru před měsícem hovořil v televizi. Na konci války, kdy už se Němcům nedostávalo benzinu, napadlo jednoho železničního inženýra zaměstnaného u Todtovy pracovní organizace, že by bylo možné letadla předělat na parní pohon. Ono to není tak složité. Z letadla vyhodíte motor a místo něj umístíte parní stroj. Palivové nádrže nahradíte kotlem s topeništěm, na střechu pilotní kabiny přimontujete komín. Najmete jednoho nebo dva silné topiče, za letadlo připřáhnete tendr s uhlím a letíte. Protože stihačky neměly potřebnou akceleraci (a díky velkému rotujícímu setrvačníku, který působil jako gyroskop ani potřebnou manévrovací schopnost), uplatnila se tahle úprava jen u bombardérů. Jak jsem řekl, stalo se tak na samém konci války a Němci neměli čas tuhle úžasnou zbraň předat do sériové výroby. Zachovalo se proto jen několik prototypů, o které sběratelé nacistických relikvií svádějí tuhé boje. Pokud vím, jeden bombardér má Laco Lahoda. Několikrát se s ním pokoušel vzlétnout, ale nikdy se mu nepodařilo rozdělat oheň. Jednou měl mokrý papír, podruhé zapomněl doma zapalovač, potřetí nesehnal uhlí.“
„Myslím, že v tomhle dole parní bombardér nebude,“ přerušil mne Kaši, „když už, tak v nějakém uhelném.“
Blovičák naposled zklamaně pohlédl do jámy a šlo se dál.
Chodba ubíhala ještě dalších sto metrů přímým směrem a pak nás konečně přivedla do vlastního dolu. Velké, rozlehlé komory se střídaly s nízkými chodbičkami, prostornými překopy a křižovatkami. Některé, zjevně starší chodby, byly založené, narazili jsme i na další dvě slepé jámy vedoucí na nižší patra.
„Měli bychom změřit plyn,“ napadlo mne při pohledu na jednu z jam. „Dýchá se tu docela obtížně a hlavní chodba v celé své délce klesá dolu. Kysličník uhličitý nemá kudy vytékat ven.“
„Máme čím?“ zjiš?oval Kaši.
„Mám Surikatův interferometr,“ oznámil jsem hrdě a chrabře přístroj vytáhl z batohu. Zkusmo jsem několikrát balonkem nasál vzduch, přiložil oko k okuláru a stiskl vlačítko. Mimo tmy uvnitř jsem neviděl vůbec nic.
„Asi je vybitá baterka,“ zamumlal jsem.“Žárovka vůbec nesvítí.“
„Surikata nám tam dal schválně vybitý monočlánek, abychom tu chcípli,“ zpanikařil Blovičák. „Proto zůstal před závalem. Ha!“
„Vzal jsem s sebou pro jistotu dva zapalovače,“ snažil se zachránit situaci Kaši. „Jeden je plynový, druhý benzinový. Pomocí benzinového plamene můžeme podle zabarvení orientačně odhadnout v jakém plynu se nacházíme.“
„Jakže? Chceš tu snad medle zapalovat otevřený nechráněný plamen?“ protestoval zoufale Blovičák. „Co když se nacházíme v oblaku výbušného methanu a jeho exploze nás roztrhá na cucky? Všichni se nám budou smát a Surikata nejvíc.“
„Methan je lehčí než vzduch a vzhledem k tomu, že chodba, kterou jsme sem přišli směrem ke vchodu stoupá, výbušný plyn by jí vycházel ven,“ vysvětloval jsem. „Podle mého názoru exploze nehrozí.“

„Ty tomu tak rozumíš,“ osopil se na mne Blovičák, „zapálit v této prostoře oheň je šílenství, kterého se odmítám účastnit. Naše údy budou odtrženy od těla a bez ladu a skladu zůstanou navěky poházeny v tomto odporném dole. Naše mozky vyhřeznou z roztržených lebek a vsáknou se do toho hnusného písku, který je tu všude okolo.“
Kaši nedbal Blovicakovych obav, vytáhl z kapsy plynový zapalovač a pokoušel se jej zažehnout. Blovičák, vida jeho počínání, zahrabal v očekávání smrtícího výbuchu své tělo do písku a hlavu si přikryl velkým kamenem. Zapalovač ne a ne chytnout. I vyndal kaši druhý, tentokrát benzinovy zapalovač a zkoušel škrtat jím. Žádný efekt, žádný plamen ani žádná metanová exploze. „Co to znamená,“ zeptal jsem se nejistým hlasem.
„Buď je zde tolik kysličníku uhličitého, že budeme za pár okamžiků mrtvi a nebo zapalovače nefungují,“ pravil nelítostně Kaši a dál marně škrtal a škrtal. Z benzinového zapalovače vylétal na knot ohňostroj jisker, ale plamen se neobjevoval.
„A zkoušel jsi ty zapalovače venku?“ napadla mne otázka.
„Nezkoušel,“ svěřil se Kaši, „ale dýchá se mi hůř a hůř.“
„Hodina smrti udeřila,“ kvílel zpod kamene Blovičák, “ v žilách nám koluje karboxyhemoglobin a temnota zahaluje můj zrak.“
„Karboxyhemoglobin vzniká působením kysličníku uhelnatého a ne uhličitého,“ opravil jsem ho, „vylez zpod toho šutru a utíkej s námi k východu.“
A nastal úprk. První utíkal Kaši, za ním já a poslední klopýtal Blovičák, který si, nevím proč, stále držel na hlavě ten obrovský pískovcový kámen a zpíval přitom příšerně falešně starou hornickou píseň: „Temný dech smrti z hloubi dolu vane, snad při životě zachováš nás Pane.“
U slepé jámy jsme se na chvíli zastavili, abychom ulevili znaveným tělům. Kaši zkusmo škrtl a chabý plamínek se zmateně mihotal nad zapalovačem.
„Unikli jsme díky mé rozvaze a zkušenostem ze spárů smrti,“ zvolal Blovičák a shodil balvan, který táhl s sebou do slepé jámy. „Teď už jen přelezeme zával před kterým zůstal zbabělec Surikata a na tenhle důl můžeme navěky zapomenout.
Blovičák strčil hlavu do otvoru v závalu, zděšeně vykvikl a stáhl se zpět.
„Něco tam je,“ zašeptal.
„Co by tam bylo, čeká tam Surikata, ne?“ povzbuzoval jsem ho.
„To nebyl Surikata,“ odsekl Blovičák a celý se třásl. „Bylo to cosi podivného, nějaký přízrak z dávných časů či co.“
Kaši opatrně zalezl do závalu a v zápětí rychle vycouval zpět k nám. „Stojí tam hoch,“ řekl a nasadil naprosto konsternovaný výraz.
„Jaký hoch?“ nechápal Blovičák.
„Chtěl jsem říci hroch,“ opravil se Kaši, „obrovský hroch s otevřenou hubou.“
„Co by tam dělal hroch?“ zachoval jsem jako jediný rozvahu a zdravý rozum.
„čeká tam, aby nás napadl, pokousal a sežral,“ skučel Blovičák.
„Uhněte,“ zavelel jsem a strčil hlavu do otvoru. A v tom jsem uviděl hrocha. Stál asi metr od závalu a díval se na mne malýma pichlavýma očima. Nebyl tak veliký, jako v zolodické zahradě, spíš jako přerostlé prase. Ale hroch to byl. Rychle jsem se vrátil ke kolegům a vypravil ze sebe pouhá dvě slova: „Je tam.“
„A co Surikata? Bojuje s ním?“ zajímal se Kaši.
„Surikatu jsem neviděl, patrně ho hroch již rozsápal,“ zamyslel jsem se nad kolegovým osudem.
„Smutné,“ povzdechl si Kaši. „Jak se dostaneme ven? Chce se někdo z nás pokusit hrocha zahnat nebo odlákat?“
Kroutil jsem chrabře hlavou, div mi neupadla a Blovičák statečně dělal to samé.
Ani odvážnému Kašimu se do plašení hrocha nechtělo. I usedli jsme rezignovaně na zem a čekali zda hrocha očumování před závalem nepřestane bavit a zvíře neodejde. Hodiny ubíhaly, hroch neodcházel.
Do našich myslí se začala vkrádat deprese evokovaná vidinou bohaté štědrovečerní tabule a nazdobených vánočních stromků u kterých budeme chybět, protože trčíme v idotském dole, jehož východ střeží úplně pitomý hroch.

Surikata CM S tím hrochem to bylo tak, že ho Surikata z dlouhé chvíle uplácal z jílu, kterého bylo všude v dole plno. Vytvořil hliněného hrocha tak, že vypadal úplně jako živý, pouze ocas měl ve tvaru liščího ohonu, jelikož si senilní Surikata nemohl vzpomenout, jak ocas hrocha vypadá. V mihotavém světle svítilen a ve stresu z plíživého kysličníku uhličitého se nám zdálo, že se hroch výhružně pohybuje a Blovičák měl dokonce pocit, že mu zvíře hlubokým vemlouvavým hlasem nařizuje, aby se vrátil zpět do těžní komory a udusil se.
Jo – a všem, kdo sem zabloudí, přejeme příjemný Nový rok dle jejich vlastních představ.