Kikina, slavná montanistka „Tak kam pojedeme o weekendu,“ zajímal se Pažout, „nebyl jsem v pořádném podzemí, ani nepamatuju.“
„Doporučoval bych něco nenáročného a blízkého,“ vnucoval se Surikata. „Můžeme navštívit kupříkladu důl Laura nebo bývalý provoz Veronika u Kařízku.“
„Z Laury i z Veroniky nezbylo nic jiného, než zasypané díry v lese,“ odmítal kolegův návrh Pažout,“to už můžeme rovnou zůstat doma a číst si Kutnohorské havíře.“

„Proč se vlastně ty kařízecké doly nazývaly Laura a Veronika?“ vyzvídal Blovičák. „Normální důl se přece jmenuje po nějakém příhodném svatém – nejlépe po hornických patronech Prokopovi a Barboře.“
„Laura s Veronikou se jmenovaly dcery tehdejšího majitele zbirožského panství barona Strousberga,“ vysvětloval Pažout. „Laura byla vysoká štíhlá plavovláska a Veronika poněkud obtloustlá bruneta, kterou v jejích necelých čtyřiadvaceti letech roztrhali v oboře zuřiví jeleni. S Laurou jsem chodil do školy. Seděli jsme spolu v jedné lavici (tehdy se říkalo v jedné škamně) a na závěrečném školním večírku jsme se spolu skoro celou hodinu vášnivě líbali. Na konci deváté třídy obecné školy slíbili jsme si věrnost na věčné časy. Baronesa odjela studovat do Prahy hru na fagot a já začal denně dojíždět do Ztraceného újezda na prestižní na stavební průmyslovou školu. Skoro půl roku jsme si s Laurou psali a plánovali, že se proti vůli Lauřina otce, starého nedůtklivého barona, vezmem a hned po tajném sňatku utečem spolu do Paříže. Laura tam chtěla vyučovat děti chudých francouzských námořníků hře na svůj fagot a já měl v plánu postavit druhou, o něco větší Eifelovku. Jmenovala by se ovšem po mně – Pažoutovka.“
Surikata si měřil Pažouta nedůvěřivým pohledem a Blovičák napětím ani nedutal.
„Jenže pak došlo k té strašné tragédii,“ pokračoval temným hlasem Pažout.
„Myslíš, jak Veroniku rozsápali ti jeleni?“ ptal se dychtivě Blovičák.
„Ale kdepak,“ mávl rukou Pažout. „Veronika snila už sedmým rokem svůj věčný sen pod omšelým kamenem na zbirožském hřbitově, když došlo k události, kterou mám na mysli. Stalo se (ještě dnes se mi o tom těžko mluví), že baroun Strousberg zkrachoval. Já mu pořád říkal – Henry, odpočiň si, tolik práce najednou nezvládneš. Ale on se vždy jen hlasitě zasmál, zapálil si doutník za dvě zlatky a dřel se dál. Byl jak malej umanutej harant. A pak se stalo, co se zákonitě stát muselo. Přes veškerou baronovu snahu a píli, přes jeho sebeobětování, začaly docházet peníze. Měl prostě těch projektů hodně, tolik, že ani boháč jako on, je nemohl ufinancovat. Když došlo k bankrotu, baron utekl do Ruska a už se nevrátil. A Laura, moje milovaná Laura, skončila ve vykřičeném domě s červenou lucernou nad vchodem v Olešné. říkala, že tam učí zákazníky hrát na fagot, ale víš, jak to v takových domech chodí.“
Blovičák smutně pokýval hlavou.
„A tak jsem nakonec odjel do té Paříže sám,“ zakončoval Pažout svůj ponurý příběh. „Laura získala v olešenském hampejzu několik nadějných žáků a bylo jí líto je opustit a promrhat tak jejich talent, který jim svou výukou úspěšně pomáhala rozvíjet. Pažoutovku mi francoužští byrokrati postavit nedovolili. Protloukal jsem se, jak se dalo. Nejvíc mne štvalo, že ti ignorantští žabožrouti neuměli ani vyslovit moje jméno a místo Pažout mi říkali Pežot. Dokonce po mně pojmenovali jednu automobilku a chtěli, abych se tam stal ředitelem. Ale já nechtěl. Táhlo mne to domů. Proto jsem tady s vámi.“
A Pažout sklopil hlavu a z oka mu vyhrkla veliká slza, zvolna kanoucí na jeho povislý knír.

„Když nemmá smysl jet do Veroniky a Laury, co kdybychom vyrazili na Kočičí vrch,“ navrhl Blovičák, zcela otřesený Pažoutovým vyprávěním.
„co tam chceš dělat? Pominu-li, že je to skoro sto padesát kilometrů daleko, vem v úvahu, že jsme tam byli aspoň desetkrát a vše, co tam je, máme prolezené,“ namítl Surikata.
„Všechno ne,“ zvolal vítězně Blovičák. „Jak jistě víte, na Kočičím vrchu je spoustta hlubokých jámových lomů.“
„Ano to víme,“ souhlasil PAžout, „ovšem v těch lomech není vůbec nic.“
„Ha, objevil jsem něco, o čem nemáte ani ponětí,“ zajásal Blovičák. „Nedávno jsem totiž s Ludvíkem a jeho dvěma psy Kočičí vrch procházel. Nahlíželi jme do všech těch lomů a v jednom z nich, poměrně velikém, jsme viděli ústí dvou štol. Neměli jsme lano, abychom k nim slezli a tak nevíme, kam vedou. Mohou mít délku pět metrů, mohou být po deseti metrech zavalené, ale také je pravděpodobné, že míří do systému podzemních dobývek, kterým je Kočičí vrch rozfárán. A to není všechno. Na kraji jednoho z těch lomů je zatím nezasypaná šachta. Nevím, kam vede, protože její ústí tvoří trychtýř, z jehož kraje nevidíš dno. Hodil jsem ale dolu kámen a ten po dvou vteřinách zaduněl na dně. Na suchém dně podotýkám. Když už tam budem, můžeme do ní slanit.“ „Slanit?“ protáhl otráveně Pažout,“nic lepšího tě nenapadá?“
„My slaníme. Ty tam můžeš pro mne za mne skočit s padákem,“ odsekl Blovičák.

I nastala neděle, den sedmý. Na úpatí Kočičího vrchu zastavil automobil, z něj vystoupili tři udatní montanisté. Zatímco Pažout se Surikatou nevrle pohlízeli na strmé svahy, které jim bude třeba zdolat, Blovičák se nadšeně šklebil a rychle klusal na místě, aby se rozcvičil.
„To půjdeme až na vrchol?“ děsil se Pažout.
„Samozřejmě,“ odvětil Blovičák a udělal na silnici několik ne zcela povedených kliků,“ty lomy jsou přece až zcela nahoře.“
„Že jsem nezůstal doma,“ zasmušile pronesl Pažout.
„Mám brát věci na focení a na lezení?“ zeptal se otráveným tónem Surikata, kterému se představa výstupu na Kočičí vrch nijak nezamlouvala.
„Jasně,“ přešel Blovičák k dřepům, „vyfotíš podzemní sály tak obrovské, o jakých se ti dosud ani nezdálo. K tomu slaníš a zas vyšplháš šachtu tak nebezpečnou, že běžný montanista by nad ní hrůzou zkameněl.“
„Jen aby,“ odtušil Surikata.
Jak srnec v plné síle uhání Blovičák. Jak mladý hřebec skáče přes potoky. Jak skvrnitý gepard šplhá do srázných strání. Jako dva hovniválové, vlečou se za ním Pažout se Surikatou, lezou co noha nohu mine a co chvíli místo chůze usedají na pařezy, kde žvaní a neustále odpočívají.
„Tady je první lom,“ volá Blovičák na své kamarády. „Pospěšte si, vy slimáci.“
„A jsou v něm slíbené štoly?“ ptají se drze Surikata s Pažoutem.
„Zatím je nevidím, budou ve vedlejším,“ přiznává Blovičák a vyráží k dalšímu lomu.
Jako svůdná gazela běží Blovičák, jako okřídlený šíp letí do příšerného svahu. Jako veverka skáče přes pařezy. A jako dvě chromé želvy ho následují Surikata s Pažoutem.
„Mám další lom,“ hlásí Blovičák,“je téměř bezedný a jeho dno pokrývá neroztátý sníh.“
„A jsou v něm ty štoly?“ volají na kolegu Surikata s Pažoutem.
„Nejsou,“ doznává Blovičák. „Určitě jsou vedle,“ dodává.
Jako honící pes pádí Blovičák od lomu k lomu. S nezdolnou energií křižuje vrchol Kočičího vrchu, jako ostříž pátrá po štolách, které nenachází.
A co dělají Surikata s Pažoutem? Už se ani nesnaží předstírat zájem o slíbené štoly. Pohodlně sedí na poraženém kmeni a žerou svačinu. „Už jsi našel ty štoly?“ zavolají občas a pak se dlouho a tiše čemusi smějí.
Jako rys ostrovid probíhá Blovičák kočičím vrchem sem a tam. Jako by neznal únavu, utíká stále rychleji a rychleji. Kde jen ty prokleté štoly mohou být?
A tak Blovičák běhá a běhá po Kočičím vrchu, až padne šero a to šero se změní ve tmu. Teprve potom ustává ve svém zběsilém hledání, přiznává porážku a provázen posměšky kolegů vrací se v čele své skupiny k autu.
„Skvělá akce,“ pochvaluje si Surikata. „Nemohu zapomenout na ty sály, velké tak, že podobné nevidím ani ve snu.“
„Já jsem taky nadšením bez sebe,“ přidává se Pažout. „Zejména z té šachty, hluboké tak, že by u ní běžní montanisté zkameněli. A hlavně se těším, na to, jak plni dojmů jak pojedeme těch sto třicet kilometrů zpátky.“
Blovičák posupně mlčí a myslí si cosi o nevděku a kreténech.

Surikata CM, král montanistů Ani v montánním světě není nic jistého a občas se stane, že zdánlivě nadějná výprava dopadne jako tahle naše nedělní. Nové objevy se zkrátka nekonají a to, co bylo dosud skryto, skryto zůstane. A aby bylo aspoň co presentovat, přinášíme tentokrát tři snímky z naprosto profláklé a všobecně známé Vavřincovy štoly na Kočičím vrchu, kterou jsme nakonec s odporem navštívili, abychom v ten neblahý den byli alespoň v nějakém podzemí.