Rokycanský montanista Peos je boháč. Proto všude chodí v tlustém norkovém kožichu, kolem krku mu chrastí perlový náhrdelník a několik karabin si dokonce nechal pozlatit. Na výpravu do podzemí zříceniny hradu Valdek si sebou navíc nesl veliký plastový demižon, po hrdlo naplněný šplouchající tekutinou.
„Co to tahneš za barel?“, zajímalo Surikatu
„Mám s sebou diamantovou vodu,“ chlubil se Peos.
„Diamantovou vodu?“ podivil se Surikata, „co je to za kravinu.“
„Taková zázračná léčivá voda,“ vysvětloval ochotně Peos, „senzační novinka. Nějací exoti ji nabízí na Internetu. Vezmeš si jí od nich jen docela malou skleničku a doma se ti rozmnoží.“
„Jak, rozmnoží,“ nechápal Surikata, „voda se množit nemůže, nemá pohlavní orgány!“
„Špatně jsem se vyjádřil,“ přiznal kajícně Peos, „jednoduše obsah té malé skleničky naleješ do kýblu plného vody a do večera je celá ta směs diamantová.“
„Pro Boha, Peosi, ty jsi ale magor, “ usoudil Surikata.
„Proč bych byl magor?“ ohradil se Peos, „každý montanista pije diamantovou vodu, kladenská rychlá rota si jí přivezla z Brna celé dva sudy.“
„Také od té doby Rychlá rota nikam nejezdí,“ odsekl Surikata, „protože kudy chodí, tudy bleje.“
„Třeba to není kvůli té vodě, “ mínil smířlivě Peos, „je možné, že jsou unaveni nebo je něco pokousalo.“
„Jo, právě když chlemtali tu vodu,“ dodal Surikata.
„Co proti ní pořád máš?“ cítil Peos naléhavou potřebu zastat se napadaného nápoje, který se podlým Surikatovým výpadům nemůže bránit. „Je skvélá, zázračná, a všem, na rozdíl od tebe, pomáhá.“
„Aha,“ ušklíbl se Surikata, „můžeš mne, prosím tě, poučit, jak ta diamantová voda pomohla třeba konkrétně tobě?“
„řeknu ti raději,“ opáčil Peos, „jak pomohla jiným. Je to všechno napsáno na internetu a píšou to tam obyčejní jidé, co nemají potřebu lhát.“
Surikata otočil oči v sloup.

 

„Tak poslouchej,“ rozhorlil se Peos, „neznámá osoba, která byla už dříve diamantovou vodou uzdravena z bulimie, měla nervózního psa, který téměř stále štěkal. Dala mu proto do misky diamantovou vodu a vyjádřila přání, aby se pes zklidnil. Po čtrnácti dnes byl pes skutečně klidnější a už kvůli ničemu neštěkal…“
„Pošel?“, zeptal se Surikata..
„To už tam napsáno nebylo,“ přiznal zmateně Peos, „je to špatný příklad, řeknu ti jiný.“
„Ach jo,“ povzdechl si Surikata.
„Jeden člověk,“ deklamoval snaživě Peos, „pije diamantovou vodu již několik měsíců. Jeho třetí oko je aktivováno a často vnímá a vidí andělské bytosti, i v podobě krásných barevných bublin – koulí poletujících vzduchem kolem něho.“
„Nekecej, opravdu?“ zděsil se Surikata.
„Skutečně,“ přitakával Peos, „je to přesně tak napsáno na stránce o diamantové vodě.“
„Viděl jsi někdy anděla?“ tázal se Surikata, „Mám samozřejmě na mysli sošku v kostele nebo figuru na obrázku.“
„Viděl“, přiznal Peos
„A vypadal jako barevná bublina?“
„To, ani ne“, zamyslel se Peos.
„Tak vidíš, co je to za kokotinu,“ shrnul Surikata.
„Ale na mně ta voda také působí,“ mektal ne zcela přesvědčený Peos, „připadám si takový jiný, lehčí, jakoby s nadhledem, víc nad věcí. Ta diamantová voda v sobě nese vibrace, které jí ty sám můžeš předat a jejich prostřednictvím nějakým záhadným způsobem formuje naše DNA.“
„A jak té vodě své vibrace předáváš,“ tázal se úlisně Surikata.
„Šlehám ji prutem,“ přiznal se Peos, „a přitom na ni křičím základní poučky, které chci pomocí těch vibrací uložit do její subatomární struktury – třeba že jedna a jedna jsou dvě nebo že Mistra Jna z Husi upálili v roce čtrnáct set patnáct.“
„To je fakt dost dobré,“ pravil laxně Surikata.
„Jsi materialistický hňup,“ ulevil se Peos, odšpuntoval demižon a dopřál si hluboký doušek své diamantové vody.Zapotácel se a nápadně pobledl. Surikata ho zaujatě pozoroval.
„Pozoruješ andělské bytosti v podobě krásných barevných bublin?“ zeptal se Peose značně ironicky.
„Ne,“ vyrazil ztěžka Peos, „chce se mi blít. Vibrace jsou příliš silné.“
Surikata opatrně poodstoupil o několik kroků stranou.
Peos se předkonil a začal křečovitě zvracet.
„To bleješ pokaždé, když se té močuvky napiješ?“, tázal se soucitně Surikata.
„Pokaždé ne,“ hájil vodu Peos, „říkám ti, že je přeinformovaná a má moc silné vibrace. Snažil jsem se do ní nacpat prvních deset stránek hornické ročenky, což byla zřejmě chyba.“
„To je strašné,“ politoval druha Surikata a jal se odkrývat zamaskovaný vchod.

 

Nepoučitelný Peos se hluboce napil své Diamantové vody a s vypoulenýma očima, potlačuje vší silou další záchvat zvracení, pozoroval Surikatu, jak zručně odsouvá několik obzvláště velkých kamenů.
„Do hajzlu,“ zamumlal, „poblil jsem si kožich a a dvě karabiny.“
„Karabiny nebudeš potřebovat,“ ubezpečil Peose Surikata, „tady se protáhneme asi metr hluboko osazenou popelnicí a pak už je to až na přelézání vypadaných kamenů celkem pohodlný choďák.“
Peos cosi nezřetelně zachroptěl.
Surikata posvítil do otvoru, pak prolezl nohama napřed popelnicí, postoupil dále do sklepení a zaujal elegantní montanisticko-pohotovostní postoj.
„Nějak to tu smrdí,“ stěžoval si zvenku Peos, soukaje své kožichem omotané tělo dovnitř.
„Hlavně se ve vchodu nepoblej,“ nabádal ho Surikata, zapáliv úspěšně karbidku, „polezeme tudy zpátky.“
Peos se prodral popelnicí, postavil se vedle přítele a zkoumavě se rozhlížel.
„Moc veké to tu není,“ konstatoval otráveně a vydal se opatrně cihlovou chodbou do první odbočky.
Odbočka vedla do čtvercového vyzděného sklepení, vcelku skromně ozdobeného sprayerskými výtvory, z severní stěny vybočoval nízký čtyřmetrový slepý výklenek. Peos do něj posvítil, plivl a vrátil se na hlavní chodbu.
„Támhle vlevo před námi,“ poučoval Surikata, „je ta štola. Má jen šedesát metrů a jednu malou komoru. Byl to starý neúspěšný průzkum na cinnabaryt, což je rtuťová ruda, která se úspěšně těžila na nedaleké Jedové hoře.“
„Je to labyrint,“ zasípěl Peos, „kdybych s sebou nevzal diamantovou vodu, nikdy bychom se nedostali ven a zůstali bychom zde zaživa pohřbeni.“
Surikata na něj soucitně pohédl a pokačoval: „Napravo leží už jen jeden větší sklep, právě v tom chtěli vojáci budovat to své velitelské podzemní stanoviště. Je tam jen pár cihlových zídek a rozbitých lahví. Nahoru vyrazili světlík, ale v tom visí vzpříčený kámen a shora ho navíc nějaký dobrák zasypal. Nevidíš náhodou anděla v podobě barevné letící koule?“
„Zatím ne,“ odtušil Peos.
Oba montanisté vešli do štoly. Hned na začátku je přivítaly mohutné dubové stojky.
„Ty klacky jsou původní?“, zajímal se Peos.
„Kdepak, “ zakroutil hlavou Surikata, „to je všechno po vojácích. Nechtěli aby jim to spadlo na hlavu.“
Po deseti metrech následovala v jednotvárné hornině měkká tufová porucha a štolu zde zajistilo několik cihlových oblouků. Za posledním se rozevřela podélná komora s vysypaným stropem a pak už pokračovalo jen třicet metrů štoly v přímém směru a čelba.
„To je v háji,“ pravil u čelby posmutněle Peos, „vychlemtal jsem sedm litrů diamantové vody a neviděl ani jediného anděla. Příště radši někam půjdu s rychlou rotou.“

 

Surikata CM,SRNS „Podzemí hradu Valdek sestává z několik sklepů, které jsou částečně vylámány ve skále a částečně dozděny cihlou. Paradoxně tyto prostory nepocházejí z dávného středověku, ale vznikly těsně po druhé světové válce, kdy československá lidová armáda skrovné hradní sklepy rozšířila, aby zde začala budovat nikdy nedokončený podzemní velín. Valdek totiž leží ve vojenském výcvikovém prostoru. Při prolongaci sklepů bylo naraženo na starou zapomenutou slepou průzkumnou štolu, která se tak stala neplánovanou součástí hradního podzemí. Po několika měsících nadšeného budování armáda změnila plány, výstavbu velína ukončila a Valdek opustila, což patrně podzemní prostory zachránilo před nezbytným obetonováním.“