Inspektor Vajner
Surikatův montanistický panák Na přelomu září a října se konalo v Srbsku tradiční setkání jeskyňářů. Surikata tam představil svoji úžasnou sofistikovanou montanistickou nástěnku, která má si kladla za úkol propagovat figurální podzemní fotografii a to jak vystavenými podzemně-figurálními snímky tak i poučnými texty v češtině i sanskrtu. Tento nástěnkářský skvost umístili bohužel pořadatelé do temného rohu za stolem, takže zůstal většině účastníků utajen. Náhodou si ale nástěnky povšiml báňský inspektor Vajner, vyhledal pořadatele a poskytl jim tento krátký rozhovor.
Montanističtí houpací koně
Jan Žák „Koupil jsem si nový fotoaparát,“ pravil pyšně Pažout a vytáhl z brašny přístroj s objektivem delším, než má Surikata nos. „Bylo by dobré vyzkoušet jej v nějaké opravdu fotogenické lokalitě, abych tak získal snímky vhodné pro podzimní soutěž Speleophoto 2011.“
„Mohli bychom zajet do nějaké rozlehlé břidlicové komory,“ mínil Major, „potíž je v tom, že jsou všechny nechutně daleko a nejsem si jist, zda je mé auto schopné nás tam odvézt a navíc v pořádku dopravit domů. Při poslední výpravě do oněch míst zůstalo jako tvrdošijný osel stát kdesi u Pardubic a nic nepomohlo přemlouvání, aby se opět dalo do pohybu.“
Elektrický Pítr
Francouzská montanistka Barbara „V komentářích k předchozí výpravě se ptáte, kam že se poděl Blovičák a projevili jste smutek nad tím, že již nejste informováni o tom, co zažil, kde byl a co tam jedl.
Přerušíme proto výjimečně souvislou řadu našich hrdinských montanistických zážitků a zařadíme krátké Surikatovo vzpomínání na to, kterak se Blovičák v našem sdružení ocitnul, co jsme s ním zažili a kam odešel, když nás nakonec opustil.
Ilustrační fotografie k tomuto příspěvku nemají s Blovičákem nic společného a pochází z weekendové nesmírně akční výpravy do štoly u Hovězího potoka.“
Ďáblova štola – druhá část
Kaši CM Jako dávný titán je udatný Surikata. Pod jeho kroky praská země a z puklin se valí sopečný ohen a dým.
Jako bájný bohatýr jest odvážný Kaši. Když zahvízdá na prsty, zdvihne se vítr, který ohýbá stromy téměř až k zemi a letící ptáci s divokým křikem padají na zem.
Jako ponurý hřitov je slavný Pažout. Jeho mlčení je jako věčné ticho z rozpadlých hrobů, jeho krákoravý hlas zní jako polnice volající duše k poslednímu soudu a v pohledu jeho skrývá se smrt.
A tito tři odvážlivci spolu s zasmušilou Kikinou neochvějně kráčí k čertově rokli a kdo je zahlédne, klidí se jim z cesty.
Ďáblova štola, 1.část
Pažout, udatný montanista „Budeme ještě dlouho točit ty pitomé akční montanistické filmy?“ otázal se během změny scény znechuceně Pažout, svlékaje ze sebe kostým neurčitého brouka vzdáleně podobného švábu. „Chtěl bych říci, že mne to nebaví. Roli psa jste mi nedali a když jsem podle vašich požadavků hrál templáře, tvrdili jste, že hůř by ho nezahrál snad ani Blovičák. A od té doby mne obsazujete pouze jako hmyz. Snad chápete, že role montanistické včely-dělnice, byť nezpochybňuji, že je to užitečný tvor, nemůže mima mých kvalit nadlouho uspokojit. A charismatická postava střevlíka, kterého Surikata během chůze štolou nechtěně zašlápne, už vůbec neodpovídá mým kvalitám a schopnostem.“
„A co nebo koho bys chtěl hrát?“ opáčil Surikata. „Vždyťjsi nezvládl ani toho banálního švába. Nebo tys někdy slyšel, aby brouk tohoto druhu štěkal?“
Akční montanistické filmy
Pažout v nedokonalém převleku za ohaře „Vymyslel jsem vychytralý plán,“ pravil Surikata k Elvíře a Pažoutovi. „Namísto bezcílného a zmateného lezení po opuštěných dolech budeme točit akční montanistické filmy.“
„Montanistické filmy,“ vydechl okouzleně Pažout a vzrušením z takové lákavé představy namístě omdlel.
„Natáčet opravdové montanistické filmy,“ opakovala nadšeně Elvíra, “ Nedovedu si představit nic krásnějšího. O čem takové montanistické filmy pojednávají? O bezelstných zvířátkách? O statečných rytířích a neopatrných pannách?“
„Představuji si, že by naše filmy nevtíravým způsobem oslavovaly Popovický montanistický Superklub, jeho členy a jejich chrabrost,“ vysvětlil Surikata. „Odehrávaly by se v atraktivím důlním prostředí a diváky si získal.
Zážitková turistika se Surikatou
Surikata CM, král montanistů „Hej, hola. Mám dnes narozeniny a Surikata mne vzal spolu s ostatními oslavenci na adrenalinovou výpravu do podzemí,“ křičel nahlas Pažout, prodíraje se odporným trnitým keřem ke vchodu opuštěné štoly. „Také jste tak š?astní?“ obrátil se s otázkou na Petra s Markétou, kteří ho odhodlaně následovali.
„Ten důl kam nás Surikata vede bude nepochybně přímo nacpaný obrovskými komorami, jejichž vysoké stropy se budou magicky zrcadlit v čiré hladině bezedných podzemních jezer. Miluji veliké komory a hluboká jezera plná ledové průzračné vody, „řval dále nadšený Pažout, až si Markéta musela zacpat dlaněmi uši.
Čínský důl
Bezejmenný čínský horník „Slyšela jsem od Ignora, že kdesi v Krušných horách pracují v nelidských podmínkách hluboko pod zemí čínští horníci,“ pravila Kikina, „Má jich být kolem dvaceti a snaží se v opuštěné šachtě dotěžit zbytky vzácné polymetalické rudy. Měli bychom tam zajet a tu záležitost zdokumentovat. Navíc se domnívám, že pohled na takové neohrožené montanisty, jako jsme my, čínské horníky povzbudí a oni alespoň na chvíli zapomenou na svůj nelehký úděl. Třeba si s námi zazpívají i nějakou rozvernou hornickou píseň.“
„Já žádnou hornickou píseň zpívat nebudu,“ osopil se Ježek, „nicméně zbědované čínské horníky rád navštívím a poučím je o nebezpečí, jakému se pobytem ve starém opuštěném dole vystavují.“
Starý dole
Iwan, liberecký montanista „Tak co, Pažoute,“ zeptal se svého souputníka Blovičák, „připravil sis už nějakou básničku na letošní setkání jeskyňářů v Srbsku?“
„Proč bych si připravoval básničku? Cožpak jsem blázen?“ podivil se upřímně Pažout?
„Protože po nevalném úspěchu loňské fotosoutěže, ji letos nahradí recitační klání a recitovat se budou básně s podzemní tématikou,“ vysvětloval Blovičák. „říkal mi to Kódl a ten nikdy nelže.“
„Co je to za blbost,“ ošíval se Pažout,“ Nedovedu si představit, že by na podobné akci někdo přednášel nějaké stupidní básničky.“
Montanistický balon
Pažout, montanistický odpadlík „Vypátral jsem,“ prohlásil pyšně Surikata, „že ten ohavný spolek, který s požehnáním MŽP zlikvidoval krásný pískovcový podzemní lom Motyčín u Kladna, má v plánu rozšířit svou kazisvětskou činnost na Plzeňsko, konkrétně do okolí Třemošné. Možná by nebylo od věci tam zajet a objekty, které po zásahu veselé likvidační firmy nenávratně zmizí ze světa, prolézt a nafotit.“
„Motyčín, Motyčín,“ přemýšlel jsem nahlas, „něco mi to říká, ale nevybavuju si nic určitého. Můžeš mi to nějak přiblížit?“